Je to katastrofa takového rozměru, že ho nelze zdravým rozumem pojmout. Tohle se prostě nedá zvládnout. Nervový kolaps je nevyhnutelný. Všechny chyby, všechna zklamání a křivdy, všechny ty pády a pohromy se již nasčítaly do takové míry, že selhávají všechny způsoby obnovy. Pokusy o nápravu jsou zbytečné, všechny možnosti už jsou vyčerpány, řešení neexistuje. Všechny krize života splývají v jednu velkou krizi.
A přece nad tím vším zlým, špatným a nemocným vyčnívá jeden zásadní milník, hrozivé, nepřehlédnutelné varování, které nejde ignorovat. Teď se hraje o život, nic jiného, nic míň.
JE TO ROK.
Před rokem onko diagnóza obrátila můj životní příběh zcela NA RUBY.
Vážná nemoc zastínila všechno ostatní, razantně, nemilosrdně a nevratně zastavila běžný chod dní s jedinou jistotou – nic nebude jako dřív.
Panická hrůza z lékařů musela jít stranou. Jde to vůbec? Jak opustit nedůvěru danou životními zkušenostmi? Jak zvládnout vážnou diagnózu s nadhledem, který zoufale chybí? Jak jít dál, vyčerpaný a unavený s tím, že bude hůř? Jak vyrazit do boje ve chvíli, kdy je člověk na pokraji sil? Marnost nad marnost.
Jakoby nestačila nejistota, se kterou se ozývá vážná nemoc. Namísto klidu na léčení a uzdravování se o slovo vehementně hlásí finanční potíže.
Ne každý z nás má takovou finanční rezervu, aby pokryla dlouhodobou nemocenskou. Ne každý si může dovolit nevydělávat, ze dne na den přijít o příjem, ani ve chvíli, kdy se ocitá na onkologii. Nemoc se neptá, zda-li na ni máš sílu, odvahu, neptá se, zda-li na ni máš.
Neustále objevy. Objevují se další a další starosti, kde vůbec vzít na život nemocného, práce neschopného, každý jediný měsíc, permanentně.
Jakoby nestačilo být onko pacient. Člověk, původně zaměstnanec či hůř osvč musí ještě zažívat, jaké to je být bez rázem hmotné podpory, bez prostředků, bez peněz, jaké to je být onko pacient NA SUCHU.
Všechen ten stres, strach a nejistoty se dají zvládnout do určité míry, po určitý čas. A pak se to zlomí. Nápor na psychiku je enormní, tělo je oslabené, vyčerpání je nevyhnutelné. U někoho to přichází hned na začátku, u někoho posléze, a také to může ochromit až na konci, když má být po všem. A přitom je hůř než kdykoliv předtím. Hlava přejde na nové obrátky, ruku v ruce s tělesnou nefunkčností. Myšlenky ovládnou černé scénáře, v černé díře zmizí naděje, vůle a motivace pokračovat. Nic už nebude jako dřív.
Onkologii střídá psychiatrie.
Přicházejí nové diagnózy – úzkosti a deprese. Probouzejí se dávná traumata. Stále je tady to dítě svých rodičů. Role oběti vyžaduje role viníků. Vina. Obviňování a odsuzování.
Dětské nářky dospělého? Kdo o to stojí? Absence sebemenší empatie. Nepochopení, neochota naslouchat, nezájem. Další zklamání, chyby, další provinění a viny. Nezdravý život. Nezdravý postoj k sobě samému. Nezdravé boje. Moje boje.
Ta největší rána má teprve přijít. Zátěž už je neúnosná, mé břímě, moji nemoc přebírá má nejvěrnější, nejobětavější, nejlaskavější. Má spřízněná duše odchází do nebe, její přítomnost nahrazuje nejhlubší zármutek. Ztráta té největší opory, životní ztráta po tom všem znamená tvrdý, ostrý, bolestný pád až NA DNO.
KAM DÁL?
Co bude dál? Kdo se ptá? Koho to zajímá? V pekle není místo pro cokoliv jasného. Temná mlha sytí mysl, hodiny, dny, týdny, měsíce. Náznak naděje? Všechno se ztrácí v neurčitu. Nezbývá než věřit. Víra je to jediné, co zůstává, víra v život.
Není čeho se držet, čeho se chytit. Zbyla jen prázdná slova plnící realitu. Slova jako terapie. Psaní je má terapie.
Můj příběh, můj život se obrátil NARUBY ve chvíli, kdy přišla onko diagnóza. Krátce předtím jsem zažila vyčerpání, pracovní vyhoření, krach, neúspěch, finanční krizi. Byla jsem nucena všeho nechat a soustředit se na uzdravení, na život, nic víc a nic míň. Stala jsem se onko pacientem, bez podpory, bez peněz, bez základní existenční jistoty, onko pacientem NA SUCHU. Nakonec se zdálo, že se dokážu ke zdraví vrátit “jen” s operací. Jenže totální hysteroktomie, odebrání uzlin, dělohy a vaječníků vedlo do stavu hysterie. Rychlopřechod, pooperační komplikace, psychické zhroucení? Z paluby onkologie mě hodily do vody: Plav si do života. Neptají se, zda-li máš dost sil, zda můžeš, zda vůbec umíš plavat. Najednou máš být zdravý, máš se radovat, žít. A ono to nejde.
A tak jsem se z onkologie dostala na psychiatrii. Nezájem. Nedorozumění. Neschopnost rozumět a domluvit se. Neochota. Nepochopení.
Od mé onko diagnózy neuběhl ani rok, když mi onko nemoc vzala mou nejbližší. Ztratila jsem svou největší oporu, zažívám životní ztrátu. Už nemůžu, jsem NA DNĚ. Tohle je peklo. Marně hledám klid. Ticho a klid. To je to, co potřebuji ze všeho nejvíc. Ani toho se mi nedostává.
Hledám cestu zpět k životu
Hledám způsoby, jak se dostat ven z pekla. Hledám orientaci pro situace, kdy se život obrátí na ruby, kdy se člověk s vážnou nemocí ocitá na lodi plující po řece Styx. Hledám reálnou podporu pro chvíle, kdy je člověk na suchu, kdy kriticky chybí vše od základů, kdy se nedostávají ani základní existenční jistoty. Hledám pochopení pro to, co se děje, smíření, které člověku umožní nějak se srovnat a pokračovat dál…
Hledám reálnou podporu a pomoc. Hledám reálné prostředky pro život, primárně pokrytí existenčních potřeb, nějakou jistotu ve světě nejistoty. K tomu slouží aktuální sbírka.
Vím, že nejsem sama, kdo tápe a kdo hledá. Hledám proto i reálné způsoby, jak by můj příběh, jak by mé hledání mohlo být prospěšné jiným. Chci je sdílet, předat své poznatky a zkušenosti a ve chvíli, kdy to bude možné, chci i já přímo pomáhat jiným. Můžete být přitom.
Jakoukoliv částkou můžete přispět na provoz tohoto webu a aktivity zaměřené na pomoc v životních krizích. Nadační fond by mě v budoucnu finančně pomáhat těm, kteří potřebují, navíc podporovat dobro sdílením příběhů těch, kteří jsou ve svém trápení příliš potichu na to, aby byli slyšet.
PSYCHOTERAPIE JOURNALING STOICISMUS IKIGARAY TICHO A KLID MUZIKOTERAPIE AROMATERAPIE VYKUŘOVÁNÍ RELAXACE ZOOTERAPIE MEDICINÁLNÍ HOUBY BYLINKY ADAPTOGENY NOOTROPIKA HYGGE KOMUNITY SDÍLENÍ PORADENTSVÍ SOCIÁLNÍ PODPORA FINANČNÍ POMOC TRAUMATA DEPRESE A ÚZKOSTI VÍRA PSYCHOLOGIE ZTRÁTY EXISTENCIÁLNÍ KRIZE VYČERPÁNÍ
Život sám píše zvláštní příběhy, příběhy radosti a smutku, naděje i zklamání, příběhy plné lásky, ale i vzteku a spílání osudu, příběhy prosycené (marnými) snahami překročit svůj stín.